Upřímný rozhovor pro server www.mamydoprace.cz

Portál Mámy do práce, který nabízí rozličné formy prací pro maminky s dětmi, mě oslovil s prosbou o rozhovor. O tom, jaké to je pracovat při dětech, jaké mám tipy pro skloubení práce a péče o děti i o radách pro maminky, které by pracovat chtěly, ale podporu okolí, ani státu nemají… Je dlouhý. Původně vyšel jako seriál na pokračování. Tak si ho dejte, jak budete mít chuť a čas se začíst…

Kdo je Mgr. Věra Švach?

Věru možná znáte jako ambiciózní majitelku eventové agentury z první série dokumentu České televize Čtyři v tom. Stála si zatím, že mateřství i práce se dá hravě skloubit a za pomoci rodiny, okolí, chův a školek může být žena naplněná a realizovaná na všech frontách.

Postupně ovšem z aktivního vedení firmy sestoupila. Následovala muže do čínské Šanghaje, kde také porodila své druhé dítě. Postupně upustila od svého eventového oboru, začala hledat samu sebe, nové formy práce, tvorby a naplnění a stala se, navzdory očekávání okolí, inspirátorkou a motivátorkou šťastného života. Do aktivního vedení firmy se už nikdy nevrátila, dnes již pouze konzultuje a dodává firmě směr.

Na plno tvoří projekty, online kurzy a videa pro svůj novodobý projekt Happier by Vera a předává tak techniky, dovednosti a inspirace pro spokojený život v naplnění, radosti a lehkosti druhým.

 

Vaše první těhotenství jsme skrz obrazovku mohli do určité míry sdílet s vámi. Představovala jste si během těch devíti měsíců nějak to, jaké mateřství bude? Jak moc se potom lišila skutečnost od představ?

První těhotenství pro mě bylo opravdu jedinečné. Se všemi radostmi, nevolnostmi, obavami a řešením každičkého kroku. Byla jsem v tom až po uši, i když jsem plánovala neopustit práci a efektivně vše skloubit. Po porodu jsem byla více mámou, než šéfovou a potíže s kojením, ztráta hlasu v šestinedělí, kdy jsem skončila i na CTčku pro vyloučení rakoviny hrtanu, vše jen umocnilo. To už v tom dokumentu nebylo, to se tam moc produkci nehodilo. Nicméně silou vůle a pozitivním myšlením vše nakonec dopadlo dle mých více či méně ambiciózních plánů. Podržely mě kolegyně, manžel a rodina.

 

To je tedy silný šálek kávy pro šestinedělku… Ovlivnilo to nějak představy v druhém těhotenství?

Ve druhém těhotenství jsem v sobě žádné představy nedokázala vydolovat, protože jsme se stěhovali do čínské Šanghaje, když jsem byla v sedmém měsíci. Mé představy dosáhly maximálně tak na to jakž takž zařídit byt, naučit se nakupovat a vařit z místních surovin a přežít. Každopádně jsem si představovala, že budu mít všechny své věci pro miminko, které cestovaly v lodním kontejneru. Dva týdny před porodem už bylo jasné, že věci zůstávají na moři a my nemáme nic. A tehdy u mě začal ten obrovský přerod. Uvědomění, že naše představy, očekávání a detailní plány jsou vlastně k ničemu. Často nám i škodí.

Že mateřství, rodičovství a život samotný je spletenec nečekaných událostí a zádrhelů. Napsala jsem tak do mé firmy v Čechách, že prozatím končím, že už nemůžu dál, že se musím nyní primárně postarat o sebe, o dvě malé dítka, z toho jedno nenarozené a o těžce pracujícího muže. Sama, uprostřed největšího města světa. A tak jsem se učila klidnit překotné myšlenky, prokousávat se svými strachy a pochybami, naslouchat intuici, získávat otevřený přístup k životu, žít s minimem věcí (vč. vybavení pro miminko), brát věci tak, jak přicházejí, a hlavně spíše reagovat a tvořit v přítomnosti, než detailně plánovat do budoucnosti…

 

Mateřství změní život všem v blízkosti miminka. Jakým způsobem se změnil život Vám? A co pro Vás zatím bylo v mateřství největší výzvou?

Často slýchávám, že největší změna je mezi žádným dítětem a jedním dítětem. A že to druhé už je pak jen tak do počtu. U mě to tak rozhodně nebylo. První dítě jistě přineslo organizační změny, spánkový deficit nebo pocity upoutanosti a určitá omezení, ale také hluboké uspokojení a životní smysl ve zcela jiných dimenzích. Ale na to jsme byli připravení, s mužem si pomáhali, povolali paní na úklid na pomoc a od čtvrtého měsíce jsem měla na dvě odpoledne v týdnu chůvu, sem tam i na večer na krátká rande s manželem. Pracovala jsem z domu, sem tam šla na schůzku do firmy či ke klientovi, ale i na procházku, cvičit, či ke kadeřníkovi. Isabellka byla velký spavec a pohodář.

Ta obrovská změna u mě nastala až po porodu druhého dítěte. Když se synek narodil, Isabelle měla tehdy pouhých 18 měsíců. A jak se o chlapečcích říká – potvrdilo se to i mě – byl Elliot velmi maminkovský, chtěl se neustále nosit, kňoural, trpěl prdíkama, neustále chtěl kojit a hlučně spal. Když nechtěl nic on, byla tu má malá dcerka, která dost žárlila. Zůstala jsem úplně paralyzovaná, vyšťavená a osamělá uprostřed Šanghaje. To byla velká výzva. Postupně jsem se učila vzít vše do svých rukou, krok za krokem se postavit na nohy, definovat své nové já – protože jsem se opravdu cítila jiná než dřív – pochopit souvislosti, plynout a rozhodnout se, jak jít dál. Práce mně velice chyběla a také styk s lidmi mimo miminka, a tak jsem začala vymýšlet, co bych tak mohla dělat, aby se to dalo lehce skloubit s dětmi a s mou nově projevenou duší.

 

Když bychom mluvili instagramovou řečí a použili hashtag #šťastnámáma, jaký obrázek by se Vám vybavil?

Přesně tento! Když muž tuto fotku vyfotil, hned mě bylo jasné, že toto je to ono. Také jsem ji na Instagram s hashtagem # šťastnámáma i dala.

Šťastná máma je pro mě naplněná žena, která žije život podle svých představ. Je tvůrcem a energií rodiny, není obětí rolí, očekávání a otrokem dětí a muže. Šťastná máma je Ženou pro sebe samou, Manželkou pro manžela a Mámou pro své děti. Ví, kdo je, co od života chce a dělá práci, která ji naplňuje a současně svobodně umožňuje péči o rodinu i o sebe. Šťastná máma umí říct ne, ale také ano, dovoluje si hýčkat se, radovat se, brát starosti odlehčeně a umí se rozesmát. Umí také požádat o pomoc, nestydí se za uklízečku, pizzu k večeři nebo pracovní víkend mimo domov, když se o děti stará manžel. Šťastná máma je v životě tam, kde chtěla být, nebo minimálně jde směrem, kterým vždy chtěla jít. Je to dáma. Ne služka.

No a v neposlední řadě, poslední roky objevuji, jak úžasné je, když se máma naučí pracovat s myšlenkami a svou myslí. Myšlenky se totiž přetavují ve slova a slova v činy. Myšlením můžeme léčit sebe i své blízké. Ovládnutím a pochopením fungování naší mysli si doslova můžeme tvořit náš život i náš svět.

Tak taková je pro mě žena a máma v dnešním moderním světě. A nyní inspiruji a vedu ženy k tomu, aby to měly takto podobně. Protože šťastná, uspokojená a naplněná máma – to je všechno. To je život. To je láska. To je tvorba. To je budoucnost světa, skrze ji samotnou i skrze své děti, které vychovává a provází jejich životy.

 

Taková slova by měly mít maminky vystavené na viditelném místě. Aby rozptýlila případné pochyby mnoha žen o tom, jestli jsou nebo nejsou špatnými mámami.

Z Vašeho vyprávění je znát, že manžel je nedílnou součástí Věry ženy a Věry manželky. Jakou podporu máte ve svém manželovi?

Muž dodává značné finanční zázemí (i díky mé flexibilní pracovní době, kdy se můžu více starat o děti).

Muž mě podporuje v práci, rád se o ní se mnou baví a poradí, rád se mnou pyšní, baví ho mé kreativní směry a říká, jak je rád, že jen nesedím doma.

Muž také pohlídá děti nebo se prostřídá s chůvou, když jsem pryč. A zvládne i celý víkend!

Podpoří, když musím něco dodělat – je s dětmi, udělá jídlo, nebo je vezme na půl dne pryč, abych měla klid na práci, často i o víkendu.

Chápe pracovní večery, ale také je rád, že si můžu brát práci kdykoliv a kdekoliv s sebou a třeba i na celé léto odletět k tchánovcům do Kanady, kde je to pro děti úžasné.

Mám také přednostní právo na rodinné auto, když jedu za prací nebo potřebuji auto na akce.

A jakou podporu má Váš manžel ve Vás?

To je dobrá otázka! Protože často máme my ženy pocit, že držíme vše pohromadě, na svých bedrech neseme domácnost, děti i muže, a že to nikdo ani neocení. Nikdo si toho ani nevšimne. Oceňovat se totiž musíme naučit samy sebe. Bez očekávání uznání či pochvaly od druhých. Kamarádka si nedávno zlomila nohu. Má skvělého manžela, který se o ni postaral, ale jen tak základně, tak, jak to muži umí. A ona postupně při těch proležených týdnech začala vidět, jak moc je důležitá doma ona! Kolik moc toho dělá, navzdory své práci. Jakou energii domácnosti dává, kolik teplého jídla navaří pro všechny, na co všechno zvládne myslet a zařídit a dokáže rozkvést celou zahradu. Věřím, že jsme pro muže všechno. Vytváříme domov, otevíráme svou láskyplnou a chápavou náruč, dáváme nový život – dětem, úrodě, věcem… To je obrovská podpora. A to umí jen žena. Jen tomu musíme začít víc věřit, být s tím v míru a mít se za to rády. A nic neočekávat od druhých. Protože jen pak se nám to právě od těch druhých (a na těch druhých) vrátí!!

 

S rodinou jste žila nějakou dobu v Číně, nyní žijete v Německu, ale babičky, dědečky a zbytek blízkých máte ve zmíněné Kanadě a Čechách, to znamená, že se celkem nacestujete. Podělíte se s námi o Vaše tipy, aby cestu přežili všichni – tj. děti, rodiče a spolucestující?

Ano, cestujeme pravidelně od narození dětí a jsem za to velmi vděčná. V cestování se totiž projeví zcela surově váš přístup k životu jako takovému. My už roky pracujeme na tom nelpět na věcech, umět vyžít s minimem věcí, poslouchat intuici více než svoji hlavu, užívat si přítomné momenty, ať už přinesou cokoliv a podle toho pružně reagovat, umět fungovat v neustálých změnách, umět si poradit, přizpůsobit se, zeptat se či poprosit o pomoc. Život bereme spíše jako dobrodružství než perfektně nalajnovanou čáru. A to se nám pak naprosto přirozeně vyplácí při cestování. Základy naplánujeme a připravíme, ale pak plujeme s událostmi, reagujeme a co to jen jde, snažíme se to užívat. Vnímat to, že někam jedeme, nechat na sebe působit krajiny a kultury, hodně pozorovat, ochutnávat jídlo i zážitky.

Ano, někdy to bolí. Jsme unavení, letadlo má dlouhé zpoždění, hodiny a hodiny sedíme v autě či ve vlaku, už jen z Berlína k babičce na Moravu. Když byly děti malinké, navzdory minimalismu, těch věcí bylo pořád moc.

Také se říká, že pro uvědomění si štěstí je dobré střídat pohodlí a nepohodlí, což cestování je skvělý trénink!

Naše děti jsou velmi přizpůsobivé. Jako by to automaticky nasály od nás. Usnou kdekoliv, sní cokoliv, pohrají si s čímkoliv a s kýmkoliv a domluví se několika jazyky. Takže mou radou nejenom na cestování je „otevřete a uvolněte svou mysl“. Více než se připravovat na všechny možné scénáře a katastrofy vsaďte na svůj instinkt, pohodový přístup a otevřenost. Stejně se (při cestování i v životě) stane něco nepředvídatelného a s otevřeným dobrodružným přístupem si to třeba i dokonce dokážeme užít a prožít tak nezapomenutelné chvíle.

 

Ještě před prvním těhotenstvím jste vedla úspěšnou eventovou agenturu. Asi se od Vás víceméně očekávalo, že po porodu hned naskočíte zpět do jedoucího vlaku, že?

Jako podnikatelka a přímá majitelka mé agentury jsem měla do určité míry svobodu s pracovní dobou, což se po narození Isabellky velmi hodilo. Nicméně pro mě práce nikdy neskončila. Kolegyně chodily na schůzky k nám nebo mně hlídaly malou, když jsem šla na schůzku já. Mně to tak bavilo a přišlo mě to v pořádku. Určitě je to těžší pro mámy, které nastoupí na klasickou mateřskou a jejich práci převezme někdo jiný. Zase mají více svobody a volna s dítětem, které já jsem nikdy neměla. Ale neměnila bych. Mně se ta rovnováha mezi miminkem a prací líbila. I když jsem bývala často velmi unavená.

 

A jak se na tuto skutečnost dívalo Vaše okolí? Podporovalo Vás?

Manžel mě podporoval. Rodina spíš tlačila k tomu být klasicky na mateřské, ale současně chápala, že když podnikáte a něco je vaše, jen tak jednoduché to nebude.

Teď, když se na to dívám zpětně (Isabelle má pět a půl a Elliot 4 roky), jsem velmi ráda, že jsem tu práci nevzdala.

Nejenom že mám díky tomu stále funkční úspěšnou agenturu – i když ji nevedu a obraty jsou v trochu jiných dimenzích – a raduji se z krásných akcí, skvělých holek v týmu a energie tvorby firmy a částečným podílem na zisku, který mně velmi pomohl v prvních letech mého druhého projektu, již mého osobního, mé tvorby a mé cesty duše – Happier by Vera. Také mi pomohla má vytrvalost, návyk místo televize zasednout k počítači, na dětském hřišti vytahovat z batohu papíry s nápady a úkoly k udělání a udržení kontaktu s lidmi mimo mateřství, se kterými se bavím o práci a projektech, a ne o plenkách, pečení a stěžování si na manžely.

Ta práce při dětech někdy bolí. Někdy litujeme. Někdy pochybujeme. Někdy zoufáme, usínáme nad počítačem, sedíme na schůzce s nasákající se kojící vložkou v podprsence a modlíme se, aby to nebylo vidět na šatech, při pracovních telefonátech prosíme dítka na kolenou, aby byly zticha a při sledování webináře vaříme večeři. Ale z mé vlastní a osobní zkušenosti to stojí za to! Měla jsem možnost vyzkoušet si být pouze mámou (tehdy v Šanghaji) a měla jsem na to podmínky. Ale bylo mně smutno. Něco mně obrovsky chybělo. A tak jsem si za tím šla. A našla jsem si mně a dětem vyhovující formu, flexibilní tvořivou práci a cítím se tak dobře po soukromé i pracovní stránce.

Rodina a práce je jako soukolí, které je potřeba promazávat, aby do sebe jednotlivé zuby zapadaly. Jak o toto soukolí pečujete Vy, tedy jaký je Váš recept na takzvaný work-life balance?

Víte, já snad ani ve work-life balance už nevěřím. Já se cítím tak jednotným a celostním člověkem, že nedokážu oddělit moji pracovní roli a roli matky. Ale také jsem změnila styl práce, abych se mohla takto dobře cítit. Vykročila jsem do neznámých vod, abych našla mně vyhovující formu a nemusela převlékat kabáty manažerka – matka. Podle mě je to JEDNO(ta). Stát se maminkou je obrovská transformace a mně nevyhovovalo oblékat ty dva různé kabáty. Pracuji online, tvořím kurzy a videa, jezdím na semináře a přednášky, využívám auto marketingu, propaguji přes sociální média a svou práci jsem přirozeně prolnula do osobního života. Vyhovuje to takto také fungování naší rodiny, kde jsem tou hlavní energií a spojitelem, často efektním manažerem, hlavně já. A při životě v zahraničí vidím obzvláště důležité být tu pro děti, pro naše česko-kanadské hodnoty, ale také se o sebe starat, dělat práci, co mě baví a nevyčerpává a být tvůrcem. Ne obětí. To je můj vlastní recept na dlouhodobě úspěšnou, naplněnou a spokojenou „pracující mámu“.

 

Jeden americký výzkum poukázal na to, že z dětí pracujících matek vyrostou zodpovědnější osobnosti. Jaký největší benefit pro Vaše děti má podle Vás to, že jste pracující máma?

Vidím to už teď! Děti chápou, že nejsou vždy na prvním místě, nebo že někdy musí počkat, protože maminka má telefonát nebo musí odeslat email. Děti pomáhají, protože jim od malička říkám, že když si pomůžeme, stihne maminka rychleji práci a pak budeme mít společnou zábavu.

Starší dcerku už zapojuji do tvorby videí, umí už natáčet nebo jsou děti aktéry mých kurzů. Ukazuji jim různé formy práce, nejenom že se „chodí“ do práce do kanceláře, jako chodí jejich taťka. Ukazuji jim tvorbu, kreativitu, přirozené propojení práce s osobním životem. Třeba se jednou nebudou muset hrabat po kariérním žebříčku jako já s mužem.

Děti jsou také často jenom s tatínkem, někdy i celé víkendy, když jedu za prací z Berlína do Prahy a vidím tam vždy hezké spojení, úplně jinou energii, než když tam jsem já. Manžel si to užívá, i když mu to dá řádně zabrat! Haha. To je taky dobře. Děti i muž pak více ocení, co všechno dělám já.

Někdy také slyším děti jak si hrají „na práci“: „Já teď jdu na akci do Prahy, jo?…“ „Počkej, já ještě něco vyřídím, víš? Já mám práci!“

Starší Isabellka se také ráda ptá, co dělám a nechává si vyprávět, na čem právě pracuji. Jak pomáhám druhým ke štěstí nebo jaké akce dělá má firma v Praze. Už ji pomalu začnu brát s sebou. Moc ji to zajímá a zdá se být na svou mámu pyšná.

 

Poměrně málo se ve společnosti pracujících maminek mluví o negativních pocitech. Spoustě z nich rezonuje hlavou myšlenka, jestli náhodou nejsou špatné matky, když si dovolily při mateřské pracovat. Musela jste se také vypořádávat s něčím podobným?

To, že jsme špatné matky, když pracujeme při dětech, nám stejně do hlavy dala jen naše společnost.

Procestovala jsem kus světa a opravdu musím přiznat, že tato pověra „dobrá máma je jen ta, která je s dětmi tři roky doma a nic jiného při tom nedělá“ je u nás v Čechách naprostý unikát.

My u nás se také často řídíme tím, co nám radí jiní, záleží nám na tom, co si o nás jiní myslí, a drtí nás, když nám naši blízcí řeknou necitlivá slova o naší výchově, chůvě či práci.

Já pomáhám maminkám naučit se znovu naslouchat své intuici. Svému srdci. Co to nám říká? Jak to opravdu cítíme my uvnitř a jak to chceme mít? A tím se řídit. To je jediné, na čem záleží. Někdy je potřeba udělat kompromisy – s mužem, s dětmi, s prací – ale když se to dělá s láskou, úctou, pochopením a bez vypjatých emocí, může to velmi dobře dopadnout.

Dobré je také udělat „technologický detox“. Přestat číst a vnímat, jak to mají jiní, co píšou v těch a oněch diskusích či časopisech, přerušit kontakty s vysavači energie a zlými našeptávači. Více si posedět sama se sebou, se svým mužem a dětmi, jen tak být a plynout a naslouchat sobě samé, své cestě, vizi mé nejbližší rodiny a hlasům radosti a štěstí uvnitř.

A neměla jste potřebu dětem nějak vynahrazovat čas, který jste strávila prací a ony s chůvou?

S chůvou jsem začínala od čtvrtého měsíce dcerky na 2 odpoledne v týdnu od 13 do 16 hod. Toho času jsem opravdu nelitovala. Od roka obě děti chodily do jesliček. Ale dávala jsem je tam ráno, jak jsme se v klidu vybatolili a odpoledne je brala, jak jsem potřebovala. Těšila jsem se na pracovní aktivity a pak jsem se těšila na děti. Také jsem se těšila na občasné večery jen s mužem, když nám přišla pohlídat chůva. Tak to máme doteď.

Děti jsou zvyklé na lidi, je pro ně v pořádku, že mamka odchází – sebevědomě, láskyplně, bez výčitek, které předává nevědomky dětem – ví, že se mamka vrátí a bude radostná a bude tam pro ně. Také mají děti dobrou imunitu – jsou naprosto minimálně nemocné – jsou otevřené, chápavé vůči jiným kulturám, sní všechno a jsou velmi flexibilní – těch hlídačů a školek už po světě pár vystřídaly!

Vidím ale jako důležité, aby s tím byla v pohodě maminka. Aby opravdu od dětí odcházela v pohodě a bez pochyb. A také aby děti hlídali i jiní lidi od raného věku. Na to si děti přirozeně zvyknou. Od pradávna jsme žili v komunitě. Je až výplod dnešní nové doby (a obzvláště té české) ta extrémní fixace pouze na maminku, zavřenou doma mezi čtyřmi stěnami.

Také díky lepšímu finančnímu zázemí, díky mému extra příjmu jsme si vybírali kvalitní soukromé jesličky a školky. S dobrým jídlem, angličtinou, rodinným přístupem. Jsem za to vděčná.

Já nelituji. Ničeho. Bylo mně vždy dobře s dětmi i bez dětí. A jim podle všeho vždy také…

 

V našem okolí je dost maminek, které váhají, zda při mateřské začít pracovat nebo ne. Měla byste pro ně nějakou radu, která by jim ulehčila rozhodování a případně pomohla zahnat mračna obav?

Snad jen můj osobní příběh jim může být inspirací. Že to u nás dobře fungovalo. I když to někdy bylo náročné, byla jsem často unavená, hledala uprostřed Šanghaje novou práci, která mně bude více při mateřství vyhovovat.

Také, jak jsem již psala výše – rozhodujme se srdíčkem a naší intuicí! Ne podle rad jiných či podle „odborných“ časopisů a Facebooků. Vytvářejme si varianty a způsoby, které budou vyhovovat nám! Stejně tak jako není jedna jediná zaručená cesta ke štěstí, není ani jedna zaručeně jistá cesta, jak skloubit mateřství a práci.

A ještě mám zprávu pro maminky, které se musí vrátit do práce, třeba dříve, než by chtěly, převážně kvůli financím. Často do práce, kam už nechtějí a která je nebaví. Velmi často se s takovými maminkami setkávám. Pomáhám jim měnit náš postoj k té situaci. Je v pořádku chodit do práce pro peníze. Přijímám to a uvolňuji se v tom. Teď to tak prostě je, projdu si tím s klidem a pokorou a po večerech, ve volných chvílích, s dětmi, budu rozvíjet mé jiné talenty, koníčky, vzdělávat se po večerech v online kurzech a pracovat na tom, abych práci mohla časem změnit nebo začít podnikat. Je to náročné, dá to zabrat, ale dlouhodobě být nešťastná v práci a jen si stěžovat a kritizovat je extrémně škodlivé. Pro nás a naše zdraví, pro děti i pro manželství.

 

Vyzkoušela jste si roli pracující maminky v Praze, Šanghaji a nyní v Berlíně. Liší se nějak v těchto zemích pohled na pracující mámy? Kde Vám v této roli bylo nejlíp?

V Kanadě! Tam jsem vloni i letos byla celé léto a kloubila babi a dědu, dětské příměstské tábory a práci. Tam mně to přijetí „pracující mámy“ přišlo nejlepší. Naprosto automatické. V pořádku. Je tam tolik různých lidí z různých kultur, že lidi respektují, jak to máte vy a nikdo vám neradí, nebo vás nekritizuje.

Poté se mně líbilo pracovat v Šanghaji – hlavně díky anonymitě – je tam tolik lidí a tolik názorů, že je jedinec velmi svobodný v tom, jak to chce mít on. V Číně také maminky jdou velmi brzy po porodu do práce. Je tam totiž kulturní zvyk, že když žena porodí, ihned se k ní nastěhují její nebo manželovi rodiče a starají se o děti. No, ale to má také své velké nevýhody, ale to je jiná diskuze. Jde o to, že ženy pracují, dítě jim vodí na kojení nebo mají odstříkávací místnosti a často mají mamky i upravenou pracovní dobu.

V Šanghaji byl – překvapivě? – jediný problém, když jsem začala pracovat a chodit na různé kurzy – kruh českých „tradičních“ maminek u nás v areálu, kde jsme bydleli. Bylo fascinující to sledovat v takto světovém kontextu. Bylo to ale i trochu smutné, a ještě více chápu, jak pro mámy, které to chtějí mít po svém a pracovat, je často těžké si to před okolím ustát. Ten tlak, drby, rady a kritika je drtivá…

Nyní v Berlíně je to také jednoduché. Jsou zde různé komunity lidí, které drží při sobě a mají to podobně. Jsou zde také čtvrti podobně myslících rodin. Jsou mámy, se kterými bydlí au-pair a ony chodí na plný úvazek do práce, jsou mámy umělkyně, které tvoří s dětmi v šátku na zádech a chodí bosé po Berlíně, jsou mámy jesličkových a brzko školkových dětí pracující na půl úvazky. Je tam také spousta imigrantů a každý to má jinak. A tak to je to podle mě v pořádku. Mít to tak, jak chci já, jak to vyhovuje mně a mé rodině.

Když se tak ohlédnete zpět za svým dosavadním profesním životem, je něco, co byste na základě svých zkušeností poradila svému mladšímu já?

A víte, že je?

Již dříve bych předala část zodpovědnosti s vedením mé firmy. Nechat si všechny své povinnosti a role a pak si do toho pořídit dítě a snažit se pokračovat ve všem jako dřív, bez přestávky, je velmi náročné. Firma se otřásla v základech a trvalo dva roky, než se ustálilo předání vedení mé kolegyni.

Také bych tak netlačila na pilu. Celkově.

Snížit z představ a ideálů, žít i pracovat pomalejším tempem, a také přijmout svou poporodní váhu a netlačit tak na co nejrychlejší návrat k původním kilogramům.

Celkově se více uvolnit a užívat si jak miminko, tak částečnou práci, která v těch prvních měsících šla opravdu hůř…

Jinak si svému mladšímu já hlavě děkuji za všechna odvážná rozhodnutí, které udělalo. I za tu práci a vytrvalost při dětech. I když to někdy bolelo, nechtělo se mi a záviděla jsem maminkám, které dokáží celé dny po dobu tří let jen tak doma být s mimikem, nelituju ničeho. Díky těm těžším chvilkám mám stále fungující firmu, kterou vede úžasná kolegyně, našla jsem své životní téma, svou misi a vdechla život projektu Happier by Vera, který nyní dělá obrovskou radost mě i jiným lidem. Takže milá, odvážná, úžasná Věro. Děkuji, že jsi šla za svým srdcem a navzdory strachům, pochybám, únavě a radám okolí jsi otevírala své srdce a dávala prostor své duši, aby se mohla realizovat.

 

V současnosti se pravděpodobně celý Váš život točí okolo filozofie mindfulness. Co konkrétně Vás k těmto praktikám přivedlo? Co bylo tou jiskrou, která zapálila takový oheň?

Mindfulness jsem objevila v Šanghaji, když jsem googlovala různé formy pomoci v mých stavech prázdnoty, vyčerpání a ztráty motivace. Mindfulness (všímavost/bdělá pozornost) nás také učí pozorovat své myšlenky a brát je jako pouhé myšlenky, ne naše vůdce. Také se učíme chápat a přijímat emoce, a to i ty negativní a často nechtěné. Skrze jejich přijetí se nám pak může otevřít cesta dál. Všímáme si také více svého těla, jeho potřeb, hlasů svého srdce, ale také si všímáme pomocí našich smyslů a dechu přítomnosti, toho, co se děje kolem nás a postupně se více radujeme z obyčejných věcí, z blízkosti jiných lidí.

Extrémně mně mindfulness pomohla. Ulevilo se mi. Přijala jsem vše, co se mi děje laskavě a soucitně. Jako bych se znovu v životě nadechla. A to doslova. Dech jsem do té doby jakoby neznala. Ulevilo se mé hlavě, překotným myšlenkám, které jsem se díky tréninku naučila nevnímat, nebo spíše vnímat, jen když potřebuji. Začala jsem si obyčejného života více užívat, ale také poslouchat své potřeby a opravdové touhy. A daleko lépe spím!

 

Co je to mindfulness?

Fenomén mindfulness je inspirován buddhistickou psychologií, v češtině znamená uvědomění, všímavost, bděá pozornost, vědomé pozorování.

Člověk praktikující mindfulness má otevřený postoj k životu, jeho mysl záměrně udržuje pozornost a soustředí se na přítomný okamžik, na vše, co přichází do vědomí.  Všechny tyto příchozí vjemy však ponechává bez nějakého hodnocení s cílem porozumět souvislostem mezi myšlenkami, pocity a chováním.

Na kterou oblast Vašeho života měla bdělá pozornost největší vliv? Jakou nejvýraznější změnu pozorujete, jaké techniky všímavosti aktivně praktikujete?

Určitě na můj osobní život. Na jeho každodenní prožívání. Najednou dny dostaly barvy (a to někdy i černé, a to je v pořádku). Díky dechu se uvolňovalo mé tělo, otevírala mysl a jako by mě spadl obrovský balvan ze srdce. Taková tíha, která mně ležela na duši.

No a pak jsem si začala čistit svůj život podle toho, co jsem v sobě nacházela.

Osobní štěstí a spokojenost je totiž jen a pouze naše zodpovědnost. Ne manželova, šéfova, ani dětí. A tak se ulevilo i mému muži a na děti se to přeneslo okamžitě.

Je to vlastně fascinující. Jak zdánlivě obyčejnými kroky a technikami, které ale ovšem děláme denně a s brutální upřímností, můžeme naše životy relativně rychle vylepšit a otočit směr podle svého, v harmonii s našimi nejbližšími. Jsem nyní opravdu velice spokojená, a to navzdory každodennosti, stereotypům a všem starostem a životním výzvám, které prožívám, stejně jako kdokoliv jiný. A opravdu se mně každý den potvrzuje, že spokojená žena je základ spokojené rodiny.

 

Téměř každá změna životního stylu (ať už jsou to změny stravovacích návyků nebo třeba odvykání kouření) s sebou v počátku nese určité oběti, byť prospěšné pro další bytí. Bylo nutné se něčeho vzdát nebo vystoupit ze své komfortní zóny, když jste se vydala cestou bdělé pozornosti?

Spíše než oběti bych řekla „disciplína“. A ta je otázkou vůle a tu máme v naší moci! Takže dobrá zpráva, vše je možné.

Ze začátku bylo potřeba opravdu disciplinovaně a plánovitě vytrénovat tělo a mysl pro pravidelné dýchání. Používala jsem budíky a post-it lístečky. Také byla potřeba pravidelná vědomá práce s tělem – uvolňování, napínání do nových pozic, které pomáhají otevírat mysl a povolují stará životní sevření, křivdy a emoce. K tomu mně pomáhala jóga a u televize jsem denně roztahovala kyčle do lotosového sedu. Jéžiš, to byla bolest! Nejtěžší pro mě ale byly první minuty meditace. Ze začátku jsem nedokázala ani jen tak sedět, bez ničeho, nic při tom nedělat. Koupila jsem si meditační polštářek a na něm každé ráno aspoň chvilku spočinula. Ráno! To je pro mámu děsivá představa! Naučila jsem se kvůli tomu vstávat dřív. A to byla pro mě velká změna. Nezačít den uspěchaně hned jak vyskočíme z postele, ale nejdříve si sednout na zem, narovnat záda, pozorovat svůj dech, myšlenky a zklidnit se. Dostat se do svého středu. To začalo dělat s mými dny velké zázraky.

Také jsem musela přijmout, že celkové zklidnění a zpomalení není chyba nebo selhání, ale přínos. A naučila jsem se důvěřovat, že i pomalejším tempem, při dělání méně věcí paradoxně uděláme víc. Je to pak efektivnější, nejsme tak unavení, a hlavně jsme kreativnější – máme prostor pro nové nápady a inovativní řešení a jsme více v přítomnosti. A tam je i radost, lehkost a všímání si obyčejných věcí.

No a v neposlední řadě byla mou velkou komfortní zónou „kontrola“. Mít vše pod kontrolou, zorganizované a naplánované. Od toho jsem také postupně upouštěla. No pomohly mně k tomu i děti, samozřejmě:) Více nyní plynu a tvořím, než makám a jedu podle „to do“ listů.

 

Techniky vědomého pozorování a meditace vůbec jsou techniky „Východního světa“, jsou takové pokojné a přátelské. Dostala jste se skrze jejich praktikování někdy do konfliktu se západním stylem života, který je mnohem rychlejší, ukřičenější a agresivnější?

Ano! Už tolik totiž nekřičím, nestresuju a ostré lokty často nepotřebuji. Rozvinula se ve mně laskavost, lidskost, emoční rovnováha, vnitřní klid a do očí prostoupilo štěstí. A to je často daleko více efektivní a odzbrojující než agrese, tlak, boj, konkurence nebo přepracovanost.

Máte v rámci mindfulness stanovený nějaký vnitřní cíl, kterého byste chtěla dosáhnout? Lze to vůbec? Kam byste chtěla posunout své schopnosti/dovednosti?

Ráda bych se více věnovala formální, klasické meditaci, a to každý den. Její účinky jsou z dlouhodobého hlediska velmi přínosné a ozdravné. V zimě, když bylo více tma a byla jsem více doma to bylo jednodušší. Ale možná je to tak dáno. Máme pasivnější období – zima – kořeníme, hnízdíme, díváme se více dovnitř a pak máme akční období – teplo, léto – kdy jsme více otevření, tvoříme, jsme aktivní. Také bych ráda prohloubila téma „mindfulness s dětmi“. Jsou techniky, cvičení, masáže, povídání i společné meditování, které vedou k většímu vnitřnímu klidu u dětí, sebe-uvědomování, práci s emocemi a jak zůstávat samy sebou. Mé živé a aktivní děti jsou tak pro mě skvělé pole působnosti! Ale začít musíme stejně sami od sebe, děti spoustu návyků automaticky přebírají. No a až budou děti větší, nebo třeba až odejdou z domu, lákají mě meditační pobyty či víkendy, ženské dovolené s jógou nebo třeba několikadenní pobyt ve tmě. Třeba se toho někdy dočkám.

 

Můžete nám na závěr prozradit nějakou zaručenou techniku, která Vás dostane po náročném pracovním dni zpět do rovnováhy?

Já věřím, že v rovnováze je lepší být i při tom náročném pracovním dni. Často těmi dny jen prolétáváme, zatneme se a přežijeme je a pak to chceme večer dohnat – musím si odpočinout, nutně potřebuji vypnout, rychle cvičit, ale na to většinou po těch povinnostech nemám čas ani energii. Což takhle vytrénovat se k radostnějšímu a uvolněnějšímu prožívání všech dní a všech momentů? I těch náročných – pracovních, při nemocech dětí, při nestíhačkách? V životě se nám vytratila radost a šťavnatost. Chceme ji pak dohnat po práci, o víkendech a na dovolených a na to máme taková očekávání, že většinou ta realita stejně není dost dobrá.

Tím prvním, velice efektním a zároveň velice jednoduchým krokem je zaměřovat svou pozornost na svůj dech. Naši mysl prostě musíme natrénovat na to, aby se zas a znovu vracela k dechu. Tím se dostaneme do přítomnosti, do svého těla, které je kotvou do té přítomnosti, okysličíme mozek, zpomalíme překotné myšlenky a budeme se lépe soustředit na to, co je tady a teď a neutíkat tolik do minulosti a budoucnosti. Zůstávat v přítomnosti také znamená více ji vnímat, „všímat“ si jí a prožívat, a to bez přílišných hodnocení a posuzování. A k tomu nám náš dech do začátku úplně postačí.

Takže: Alespoň 3-5 nádechů a výdechů s plnou pozorností na ten dech – plně si ho uvědomovat! – jednou za dvě hodiny. Klidně s nastavenými budíky na mobilu nebo post-it lístečky všude kudy chodíte. A takto alespoň dva týdny. Nezapomeňte, že je to o tréninku. Pak se můžeme bavit dál a dělat pro svou spokojenost další kroky.

 

www.mamydoprace.cz

Věra Švach
Pomáhám začlenit do běžného života ověřené techniky a praktické dovednosti, díky kterým proměníte svůj každodenní život ve spokojenost, radost, lehkost a naplnění. Můj příběh zde >>
Jsem autorkou 10 denní Happiness Challenge "Klidnější a spokojenější mámou" a "Základní šťastná výzva"
Komentáře
  1. Tereza napsal:

    Dobrý den:) Moc krásný a inspirativní rozhovor, děkuji za něj. Sama hledám způsob, jak s děťátkem a těhotenstvím skloubit práci a myslím, že Vy to zvládáte báječně a projekt happier je skvělý, ráda sleduju, jak se hezky vyvíjí!

    • Věra Švach napsal:

      Terezko, úplně mně unikl váš komentář! Ještě se s blogem stále učím:) Jsme ráda, že se vám rozhovor líbí a že je vám inspirací. Ono je to ale to kloupení já – žena, máma, podnikatelka neustálý proces, často pokus omyl. Ale když se to dělá vědomě, srdíčkem, instinktem a bez tlaku, jde to o dost lépe! Držím vám palečky, jste báječná žena a krásně píšete. Brzo snad zas na viděnou, Věra

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Inspirace pro šťastnější život
  • Nejnovější příspěvky